Hmmm...
Tak nevím, co si počít. Nepiji. Asi proto se domnívám, že i ostatní lidičky kolem mne jsou stejní- tedy ostatní lidičky ani ne, ale můj muž že už mne za těch x let dobře zná a ví, že jsem abstinent a i on, kdysi sice ne, ale nyní už dlouhý čas je též abstinent. Proto mne tak překvapilo, že když se ocitl na soukromé párty- a podotýkám beze mne, se stihl za necelou hodinu pěkně opít. A další den znovu. Kdysi se pilo hodně a skoro všude. V práci i doma. Ale před x lety byl na oslavě padesátin kolegyně a to po skončení párty, kdy ho dopravili ke dveřím, zazvonili a ujeli a mu bylo pak tak zle, že do rána volal-Pane bože pomoz mi- a já nevěděla, co s ním, ale přežil to, tak od té doby nepil. Měl tehdy asi opravdu namále. A tak já si naivně myslela, že už tohle období má za sebou a proto mne dostalo, že přišel dom opitý. Dva dny za sebou. Když tak nad tím přemýšlím, napadlo mi, že to možná není jeho vina, ale že to má cosi ukázat mně- snad to, že se neumím bavit? Nebo to, že mu příliš věřím? Nebo snad to, že jsem netolerantní k jeho zálibám a potřebám? Nebo spíš chci, aby se choval tak, jak si myslím, že se má chovat a když se zachová jinak, zlobí mne to? Je to spíš o toleranci nebo o manipulaci? Či obojí? Hm, pravděpodobně všichni chceme, aby se partner choval stále tak, jak bychom chtěli, aby se choval, a i my se asi chováme tak, jak si myslíme, že chce partner, abychom se chovali. Nebo spíš se nám líbí partner, který nejenže nás má rád, ale má i podobné vzorce chování, na které jsme zvyklí z rodiny i my. Takže jsou to vzorce z našeho okolí, které nás přitahují nebo odpuzují. A za tu spoustu let společného soužití jsme si na to zvykli a tak nás překvapí, když se ten, který žije vedle nás zachová nestandartně. No, asi o pití až tak nešlo, ale o úplně něco jiného. Ale co teď s tím? Pracovat na sobě, přijímat druhého takového, jaký je. Jenže po tolikati letech života jsme ještě stále tím, kým jsme kdysi byli? Nebo už je to mišmaš vzorců chování našich rodin? Hm....