Jedno malé soukromé tesknění
Dnes dost smutním. Odešla mi kamarádka, se kterou jsem se sice kamarádila jen necelé dva roky, ale za to jsme se vídaly každý den, nejvíc při venčení pejsků. Naši pejsci se měli rádi, už se vždy radovali a upozorňovali mne dokonce, že nastává ta určitá hodina setkání.
Měly jsme spolu spoustu stejných názorů na svět kolem nás, na to, co se děje, zajímaly nás podobné věci a měly jsme i stejné zájmy. Odešla náhle a nečekaně a asi právě proto je tak těžké se s tím vyrovnat. Chápu, že je to Ego, které o něco pěkného přišlo, tak se s tím nechce srovnat, ale stejně je mi moc a moc smutno, že už je nenávratně pryč, že už se nebudeme potkávat, smát se spolu, radit si, stěžovat si, sdělovat si své názory, i to, o čem právě přemýšlíme, co nás trápí a z čeho se radujeme. Vím, že ji moc zlobilo, co se děje ve světě i to, co se děje v jejím nejbližším okolí a její rodině, zdálo se mi, že si to docela dost si to zabírala a proto jsem se snažila to s ní rozebírat, podpořit ji a rozveselit, jak jen to šlo.
Před dvěma roky, když jsem se zotavovala po kovidu já, pomohla ona takhle moc mně. Podpořila mne psychicky, snažila se mi pomoct, jak to šlo, zajímala se o mé zdraví, o to, jak mi je, co mne trápí, na co myslím.
Jsem jí moc vděčná, že jsem mohla prožít kousek své životní cesty s ní a vedle ní. Budou mi moc chybět ty naše denní rozhovory, rozbory událostí, sdílení zážitků, různé názory a naše osobní dojmy, těšívala jsem se na ně, i když někdy mne trošku zlobil její postupný negativistický náhled na dění kolem nás, který jsem se snažila rozebrat a ukazovat také pozitivum věcí a dění.
Teď právě je mi moc smutno, že to všechno skončilo, sama ze sebe jsem docela šokovaná, jak to se mnou zacloumalo. Odchod milovaného člověka je něco nenávratného, s čím se nepočítá a s čím se člověk těžce vyrovnává, chce to čas a čas a čas. Zatím je to živé, moc živé. Vím rozumově, že se s tím musím vyrovnat, srdečko si ale smutní a sama si kladu otázku- je to ztráta něčeho, na co jsme zvyklí, co jsme si přivlastnili a čeho se těžko vzdáváme a s čím se nechceme vyrovnat - tedy naše Ego, či je to smutek Duše, že odešel dobrý člověk ? No mám důvod k přemýšlení a filosofování, viďte...
A tak raději zopakuji starou moudrost- všichni si važme toho, co máme, co považujeme za samozřejmé, vždyť opravdu nevíme nikdo dne ani hodiny, jak se s oblibou říká a když to pak nastane, něco neočekávaného a nenávratného, tak...
Sbohem, moje milovaná kamarádko, nikdy jsem Ti to neřekla - a tak to říkám aspoň nyní - děkuji Ti z celého srdce za vše, co jsme spolu prožily...