o zapomnětlivosti a egu...
Proč, jak člověk zraje, začíná určité věci zapomínat? Je to unaveností mozkovny, přeplněním kapacity nebo spíš nepoužíváním? Proč si pamatujeme věci z dávné minulosti a nepamatujeme si to, co jsme řekli včera nebo předevčírem? Proč se pak na sebe zlobíme a říkáme si, že jsme hrozní, případně jiná horší přídavná jména?Je důležitější to, co bylo dřív než to, co je nyní?Proč negace vidíme na druhých víc než na sobě? Má v tom prsty naše ego? Naše milované egíčko, náš spojenec i nepřítel, náš pán prstenů, náš hybatel našeho vesmíru? Když se na něj zaměříme, tak je maličké, ono nic, ono muzikant, ale jakmile jej necháme nestřežené, vyloupne se z něj pěkný uzurpátor, kolem kterého se všechno točí, které dovede vše využít ve svůj prospěch... Nemůžeme bez něj být, ale může být ono bez nás? Ne, potřebuje nás ke svému projevení se, ale jak je udržet v přiměřené míře? Možná je lepší se na ně nezaměřovat, snažit se být skromný, neubližovat lidem kolem sebe a hlavně být zodpovědný, za své myšlenky, za své činy... A to už je hodně těžké, tam se egíčko dovede prosadit, aniž bychom si toho vůbec všimli. Ale když si uvědomíme, že své ego vlastně máme rádi, pošleme mu svým vnitřním zrakem lásku, najednou se krčí kdesi v koutku, chtíc, abychom si ho raději nevšímali a snaží se být nenápadné a skryté.No, tak jej necháme být a půjdeme si svojí cestou, však ono se zase objeví, až uzná za vhodné se projevit.