Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stáří a my staří- mladí

Dneska jsem jakási bolestivá na duši. Tak se snad z toho vypíši. Mám starou devadesátiletou maminku. Pět let jsem o ni pečovala, starala se, jak nejlíp jsem to uměla. Každý den. Trápilo mne, když jsem viděla, jak jí ubývá sil a že jí nemohu pomoct vrátit jí trochu radosti ze života.Teď je pár měsíců v domově seniorů. Byla jsem trochu víc nemocná a tak jsem byla spokojená, že je o ni postaráno. Jenže ona spokojená není. Když byla ta pandemie, nebyly povoleny návštěvy. Už jsou. A ona si začala opět vymýšlet. Fńukávala a zlobila se už před tím, že ji bolí to a ono, každý den ji bolelo něco jiného. A já se pak trápila každý den, po každé návštěvě u ní, celý den na ni myslela, měla strach, aby se jí něco nestalo, přeci jen špatně chodí, jezdila za ní do sousední vesnice několikrát denně, no a druhý den to začalo nanovo. Byla jsem z toho špatná. Navíc je mlsná a tak si zvykla, že šunku jí kupujeme v jednom obchodě, vánočku v jiném v jiné vesnici, sádlo tam, rohlíky onde, prostě honila nás na nákupy tam a sem, odkud jí to víc chutnalo. A k tomu ty slevy v obchodech- přitom nic z toho nepotřebovala, ale chtěla to koupit, když je to v akci a pak nám to nutila. Obědy jí nechutnaly od tama ani od tama, ty, co jí chutnaly, vozili pozdě, protože ona byla zvyklá jíst dřív- no prostě hrůza. Krémy na mazání a masti jen od té a té firmy, já prochodila všechny lékárny ve městě a stejně to nesehnala, připadala jsem si neschopná, taky občas mi nebylo dobře... Proto jsem uvítala, když se rozhodla, že půjde do domova, kde o ni bude postaráno. Nejdřív jí tam moc chutnalo, teď zase jí tam nechutná, prý byla doma zvyklá na jiná jídla, protože jsme jí vařili jen to, co jí chutnalo. Sestřičky jsou tam moc hodné, tak, že jí všechno nosí až do postele a ona nemusí nikam chodit. A stejně vyžaduje, abychom jí nosili a kupovali to, co jí chutná a to, co dostane v domově a nesní, nutí nám. Už zase z toho mám noční můry, protože mi řekla, že doma se měla líp. Ale to, že jsem to všechno"doma" musela zařizovat já, zdravá i nemocná, to nebere. Začíná zase naříkat, nic se jí nelíbí a já mám hrůzu z každé návštěvy u ní, co si zase vymyslí, co bude chtít a co se jí nebude líbit. Nechtěla bych dojít k tomu, co bylo před dvěma lety, když jsem měla pocit, že už to nevydržím a že se zhroutím, měla jsem ty nejčernější ošklivé myšlenky beznaděje a bezmoci. No a tehdy maminka onemocněla a byla měsíc v nemocnici, já si odpočinula a nabrala nových sil. Při jejím propuštění mi primář kulantně řekl, že sice ještě není doléčená, ale že takové podmínky, jaké má doma, nikde nikdy mít nebude,že je moc náročná. No prostě si tam začala taky vymýšlet. Tak jako teď, kdy je zase skoro se vším nespokojená. A já, vychovaná poslušná dcera, přemýšlím,  jak jí pomoct, aby byla spokojená. I když vím, že spokojená být nemůže, protože mládí a časy, kdy vše mohla obstarat sama, se nevrátí. A taky mne napadá, zda nejsem hodná až moc, zda jsem maminku nerozmazlila já, tou mojí ochotou a touhou jí všechno dělat, splnit každé přání. Nebo zda nejsem bestie, která už se nechce o matku starat. Potřebovala bych se na tuto svoji situaci podívat z nadhledu a odstupu, abych viděla to "gro" a zda to dělám či nedělám špatně. A jak dál, jak se zachovat, zda korektně mlčet a myslet si své nebo jí říct svůj názor na její podle mne občas přemrštěné požadavky a to, že mám pocit, že mne citově vydírá. A zároveň  je  smutné a zdrcující vidět svoji matku, jak se změnila. Mám pocit, že moje hodná milá maminka odešla už dávno, a tu se mnou zbyla jen nespokojená  stařenka, které bych ráda pomohla, ale nemám na to dost prostředků ani sil... Snad mi toto psaní pomůže získat patřičný nadhled a odstup... Stáří je nemoc, na kterou není lék, tak pravil klasik...