To je prostě život
Člověk si myslí, že je zdráv, když nemá žádné potíže a najednou zjistí, že je všechno jinak, že mu možná zbývá jen pár měsíců či týdnů bytí na této planetě. Tak co s tím človíčku, uděláš? Budeš se dusit strachy, jak to s tebou dopadne? Nebo budeš řádit, aby sis ještě užil radovánek? Stejně nemáš na výběr, Duše už má vše naplánováno a zařízeno, takže tobě vlastně nezbývá, než se přizpůsobit plánu nebo jít proti... Záleží na Tvé pokoře či nepokoře. Prý se nemáme vracet do minulosti, ale máme žít tady a teď, tedy v přítomnosti. Jenže - jde to i v tomto případě? Stačí bilancování až pak? Nebo je třeba se zamyslet nad tím, jak žijeme a vyvodit z toho poučení? A není už pozdě? Pozdě není nikdy, říkávaly naše babičky. Takže asi poprosit o odpuštění všechny, komu jsme ublížili, odpustit všem, kdo ublížili nám. Odpustit sami sobě. A dál? Čekat, jak nás Duše povede? Dokáži to však? Mám v sobě dost pokory, abych to dokázala? To jsou Hamletovské otázky, to není být či nebýt, to je žít či být... Myslím, že každý člověk je v jádru optimista i pesimista, takže asi jde o to, co v daném okamžiku převáží. Naše Ego a naše Mysl jsou dominantní šéfové a je otázka, zda se dokáží Duši podřídit bezpodmínečně a tedy pak i bezbolestně nebo zda se stále snaží prosazovat svou a pak musí být skřípnuty přes prsty. Prý náš život je jako vyjetá stopa lyžaře, buď jedeme ve stopě, pak je to OK, nebo si vytváříme vlastní stopu a pak je to daleko bolestnější a náročnější. I když o tomhle moc nevím, myslím, že moje Ego je pěkná mrška a snaží se mne vést životem po svém. Jde o to, zda i tyto peripetie si Duše dopředu naplánovala nebo to jde proti jejímu vedení...Je bolest a úzkost součástí vedení Duše? Moudří filosofové by mi na to asi dokázali odpovědět, ale co já? Jak se s tím vyrovnat, když nejsem filosof? Dokáži se odevzdat své Duši? Svým andělům strážným? Mám v sobě dost pokory? Proste a bude vám otevřeno- je další životní moudrost. Tak tedy pokorně prosím o radu a pomoc... Tohle by se mělo učit ve škole a ne spousta "užitečností", které ale v životě nejsou k ničemu. Potřebovala jsem někdy nějaké derivace, narýsovat průnik těles, vypočítat lom světla? Nevím jak vy, ale já tedy ne. Myslím, že 95% toho, co mi vtloukali ve škole do hlavy, bylo k ničemu. Tohle vše totiž bylo "materiálno". Ale to, co se skutečně děje, co člověk prožívá, co si myslí, kde se rodí láska, vzájemná přitažlivost či nevraživost, proč je člověk jednou hodný a podruhé zlý, proč je jeden přecitlivělý a druhý se se vším srovná bez výčitek, to učí až skutečný Život a skutečně proč tomu tak je, to pochopí jen jeden z mnoha. Žijeme sice v technické době, ale neznáme esenci života, jak a proč to tak je v mikrokosmu či makrokosmu. Nevíme vlastně ani to, proč jsme se tu narodili a co bylo naším životním úkolem, co jsme se sem přišli naučit. Kdy nám to bude vyjeveno- až při našem odejití do jiné dimenze či jak se tomu říká? To už je asi pozdě. Jenže kdybychom to věděli dopředu, tak bychom se zřejmě zkouškách vyhýbali a univerzitu života bychom pravděpodobně nesložili. No tak jsem si odpověděla na danou otázku, jak je vidět, na každou otázku existuje odpověď, jde jen o to, zda ji člověk slyší. Tak mi držte palce nebo raději pěsti, abych to zvládla. S láskou a pokorou...Krásně se to píše, ale jakmile je člověku nedobře až zle pár hodin, pár dnů, pár týdnů, tak najednou se mu zdá, že je toho moc, že to nezvládne, že je to příliš. Kdo mu pomůže? On sám si pomoct nedokáže, fyzično převládá nad duchovnem, trápí se fyzicky a začíná mu být všechno jedno, nežije, jen přežívá z jednoho dne na druhý, z jedné noci do druhé...Ach bože, takhle si to nepředstavoval, že mu bude tak, jak mu je, jak dlouho se to dá ještě vydržet? A to určitě ještě není konec, může být ještě hůř. Prý bůh naloží člověku jen tolik, kolik toho snese...Tak asi - snesu ještě víc nebo už je to akorát? Duše, duše, tys mi dala, proč já, proč tohle, proč teď...Ano, prý je to vůle duše, ta si vybírá cestu, ale proč stále nevidím, co mi chce ukázat? Snad to, jak jsem slabá, jak mne několikatýdenní nevolnost připraví o radost ze života? Nebo jsem ji ztratila už před tím, před nemocí,nedovedla se radovat a žít? Tak co ještě tady? Nevím...Vím či nechci vědět?Jak to mají jednodušší věřící, obrátí se ke svému bohu a mají jasno. A co já, kam se mám obrátit, ke své duši, ke svým andělům strážným?