Všechny moje lásky
Vždy jsem si myslela, že člověk nemůže nikdy zapomenout na své city, na to, jak silně prožíval svoje lásky, ba i na jména svých lásek. Jenže s údivem zjišťuji, že s přibývajícím věkem je vše jinak. Snad je to tím, že člověk časem prožívá jinak své citové rozpoložení? Že začne mít jiné žebříčky hodnot? Že jsou i jiné důležité věci? Že už jednu lásku, svého životního partnera,má? Že proměnil své milostné city za mateřské? Nebo je to částečná ztráta paměti? Nevím, zřejmě je to u každého člověka jinak. Potkám-li výjimečně někoho ze svých bývalých lásek, už to se mnou nezacloumá, nezachvěje se mi nitro, přestože jsem si kdysi myslela, že tomu tak nemůže být, čas opravdu hojí všechny jizvy, rány, šrámy...Někdy si říkám, škoda, bylo to přeci tak krásné, intenzivně prožívat svá milostná opojení, stačil pohled, úsměv, projít kolem něj, srdce bušilo jako o závod...Hm, teď mi buší při chůzi po schodech, při běhu na autobus nebo honím-li utíkajícího pejska. A tak mi zbývá jen doufat, že ty nejkrásnější vzpomínky na všechny mé lásky zůstanou a nevymizí z paměti...