Život je jen náhoda...
Tak si tak člověk nějak žije, jednou je nahoře a jednou dole, domnívá se, že ho nic nepřekvapí a najednou bum- zjistí, že je vážně nemocný... Nejprve tomu odmítá věřit, vždyť mu nic není, vše je Ok, nemá zdravotní problémy, až na nějaké drobnosti- to přeci nemůže být až tak vážné...A ono je. Takže léčba, při které je člověku tak blbě, že netušil, že může být člověku až tak moc nedobře, nedobře v jednom kuse, nic člověka nebaví, je mu smutno až depresivně, má to smysl, pomůže léčba či ne...A pak začnou otázky - proč právě já, proč se to stalo právě mně, co jsem dělal blbě, vždyť se snažím žít obyčejný poctivý život, nikomu neubližovat...Je to spravedlivé, je to nespravedlivé? Proč si tuhle cestu vybrala moje duše, co mi chce tou nemocí ukázat... Otázek je plno- dostanu na ně i odpověď? A tak se člověk snaží meditovat, čerpat energii, pročistit tělo i mysl...Co ještě mohu udělat, jak se zklidnit, kam se obrátit, když odpovědi na otázky nevnímám? A pomůže to? Stačí prosit o odpuštění, odpouštět, ponořit se do sebe? Nevím. Zatím bloumám sem a tam, snažím se přežít nepříjemné stavy fyzického těla, jak se člověku uleví, říká si, jo, to je ono, to je fajn a pak zase nástup další nevolnosti a je to v pytli... Takže jak se zpívá v písni- jednou jsi dole jednou nahoře, život plyne jak voda, láska je jen náhoda a ...snad zbývá aspoń naděje...